2 Existuje zákonný systém vlastnictví manželů a pokud ano, jaká jsou jeho ustanovení?

2.1 Jaké věci spadají do společného vlastnictví?
Jaké věci patří do odděleného majetku manželů?

Zákonným režimem majetkových poměrů v manželství je společné jmění (čl. 159 italského občanského zákoníku (OZ)).

Režim zákonného společného jmění umožňuje existenci společného jmění, soukromého majetku a odloženého společného jmění.

Majetek získaný manžely po uzavření manželství, individuálně nebo společně, tvoří součást společného jmění, s výjimkou soukromého majetku a majetku, který patří do odloženého společného jmění (čl. 177 OZ).

Následující majetek patří do soukromého jmění:

  • a. majetek získaný před uzavřením manželství nebo přijetím režimu společného jmění;
  • b. majetek získaný po uzavření manželství jako dar nebo dědictví, není-li v darovací smlouvě uzavřené formou veřejné listiny nebo poslední vůli uvedeno, že je součástí společného jmění;
  • c. majetek určený výhradně pro osobní potřebu jednoho z manželů a jeho příslušenství;
  • d. majetek, který jeden z manželů potřebuje pro výkon svého povolání;
  • e. majetek získaný jako náhrada za škody a všechny náhrady za částečnou či úplnou ztrátu pracovní způsobilosti;
  • f. majetek získaný za cenu převodu nebo výměnou za majetek uvedený výše, pokud je tak výslovně uvedeno v době nabytí.

Movitý či nemovitý majetek výše uvedený v bodech c), d), f) , který byl zapsán do zvláštního majetkového registru a byl získán v průběhu manželství, může být ze společného jmění vyloučen, pokud bylo vyloučení deklarováno v nabývací listině a s účastí druhého manžela (čl. 179 OZ).

Následující majetek bude považován za odložené společné jmění:

  • přírůstky soukromého majetku manžela a výnosy jeho osobních aktivit, pokud stále existují v době zrušení společného jmění (čl. 177 písm. b) a c) OZ);
  • majetek určený k provozu podnikání jednoho z manželů, bylo-li podnikání zahájeno po uzavření manželství, a rovněž přírůstky z podnikání založeného před vznikem manželství, pokud stále existují v době zrušení společného jmění (čl. 177 písm. b) a c) OZ).

Režim odloženého společného jmění se použije pouze tehdy, dochází-li ke zrušení společného jmění a podle převažující doktrinální interpretace není indikováno skutečné spoluvlastnictví jmění nebo práv s výjimkou věřitelského práva jednoho z manželů na to, aby mu byla druhým manželem (vlastníkem) vyplacena polovina hodnoty majetku. Pokud se na této hodnotě neshodnou, bude určena soudem.

V případě dědění to představuje dluh zůstavitele, který musí být zaplacen pozůstalému manželovi.

2.2. Existují nějaké právní domněnky pro dělení majetku?

Není-li prokázán opak, movitosti budou považovány za společné jmění (čl. 195 OZ).

2.3. Měli by manželé pořídit soupis majetku? Pokud ano, kdy a jak?

Manželé nemusí pořizovat soupis majetku.

2.4. Kdo je pověřen správou majetku? Kdo má právo s majetkem nakládat? Smí majetek spravovat/nakládat s ním jen jeden z manželů, nebo je potřebný souhlas druhého (např. v případech nakládání s domovem manželů)? Jaký dopad má absence souhlasu na platnost právního úkonu a nakolik je vůči třetí straně odporovatelná?

Společné jmění může být spravováno jednotlivě každým z manželů.

Nicméně, kroky spojené s mimořádnou správou a smluvní výhrady, podle nichž se uděluje či získává užitek z osobních práv, přísluší společně oběma manželům. Rovněž právo zastupovat při soudním projednávání náleží společně oběma manželům (čl. 180 OZ).

Pokud nakládání (prodej apod.) s veřejně registrovaným movitým či nemovitým majetkem postrádá nezbytný souhlas druhé strany tam, kde je vyžadován, může být tento právní úkon zneplatněn a manžel, jehož souhlas byl nutný, může podat žalobu do jednoho roku ode dne, kdy se o tomto úkonu dozvěděl, a v každém případě do jednoho roku od data přepisu; v jakémkoli jiném případě musí manžel jednající bez souhlasu druhého manžela na jeho žádost znovu obnovit společné jmění ve stavu, v němž se jmění nacházelo před provedením tohoto úkonu, a pokud to není možné, musí zaplatit odpovídající částku (čl. 184 OZ).

Manžel nesmí nakládat se svým vlastním podílem na společném jmění, dokud nebude společné jmění právně rozděleno.

Pokud manžel odmítne udělit svůj souhlas, je nepřítomný či jinak zadržován, druhý manžel může získat rozhodnutí soudu k provedení nezbytných kroků (čl. 181 a 182 OZ). Soudce může navíc vyloučit jednoho z manželů ze správy, pokud se jeho správa ukázala jako špatná (čl. 183 OZ). V případě absolutní či relativní neschopnosti či špatné správy jednoho z manželů může soudce vydat rozhodnutí o soudním rozdělení majetku, což je jedním z důvodů pro zrušení režimu společného jmění (čl. 193 OZ).

Vlastník soukromého majetku a majetku v odloženém společném jmění bude moci provádět všechny úkony spojené se správou a nakládáním sám (čl. 185 OZ).

Neexistují žádná speciální právní ustanovení týkající se manželského domu ani specifická ochrana manžela, který není vlastníkem.

2.5. Jsou jakékoli právní úkony učiněné jedním z manželů závazné i pro druhého manžela?

Úkony běžné správy společného jmění mohou oba manželé provádět samostatně (par. 185 OZ). Ze společného jmění se budou hradit závazky uzavřené v zájmu rodiny, i když je jeden z manželů vynaložil sám (par. 186 OZ).

2.6. Kdo je odpovědný za dluhy vzniklé během manželství? Jaký majetek mohou věřitelé použít pro uspokojení svých nároků?

Pokud věřitelé nemohou získat úplné uspokojení z soukromého majetku, ze společného majetku budou uspokojovány dluhy způsobené po uzavření manželství jedním z manželů právními úkony překračujícími obvyklou správu bez souhlasu druhého manžela, a to do hodnoty odpovídající podílu dlužícího manžela (čl. 189 OZ).

Osobní věřitelé jednoho z manželů, i když dluh vznikl před manželstvím, mohou být dodatečně uspokojeni ze společného majetku, a to do hodnoty odpovídající podílu dlužícího manžela. V případě nezajištěných dluhů mají věřitelé vůči společnému jmění přednost před osobními věřiteli manžela (čl. 189 OZ).

Věřitelé dluhů ze společného jmění mohou dodatečně podat žalobu na soukromý majetek každého z manželů, když se ukáže, že výše společné jmění není dostatečná, a to v rozsahu jedné poloviny nároku (čl. 189 OZ).